Rusové, kterých se bojím. Dokument o české rusofobii

7. říjen 2018

Tenhle dokument vznikl kvůli jednomu statusu na facebooku. Jednomu z mnoha nenávistných statusů, které denně zaplavují sociální sítě. Statusu, který jsem napsal já – jako reakci na zvyšující se počet rusky mluvících lidí v Praze. Od chvíle, kdy jsem ho postnul, uplynul téměř rok. Budu vám vyprávět, co mě přimělo ho napsat a proč jsem se rozhodl, že svou rusofobii nebudu skrývat, i když vím, že se není čím chlubit.

Rusové, kterých se bojím

Narodil jsem se v Československu v době studené války. Devět let po srpnové invazi, které většina Čechů neřekne jinak než ruská okupace. Na základní škole nás učili, že Sovětský svaz je bohatá země a Rusové jsou dobří lidé. Zároveň nám ale zakazovali nosit oblečení ze západu, dlouhé vlasy nebo zpívat a poslouchat některé písničky.

Pocit z Ruska

Rusové, kterých se bojím

Socialismus, o kterém všichni věděli, že je řízen z Moskvy, tak v mojí generaci zanechal řadu rozporuplných zážitků. Dodnes si někteří z nás spojují ruštinu s nesvobodou a těžko se zbavují pocitu, že Rusko je nebezpečná země. Zprávy ze současného Ruska navíc nijak své zemi reputaci nenapravují.

Po pádu berlínské zdi a následné sametové revoluci v Československu jsme se po čtyřiceti letech začali znovu učit svobodě. Téměř třicet let po revoluci jsme se sice ještě nedostali na stejnou úroveň jako západoevropské země, ale svobodu jsme si udrželi. Čtrnáct let jsme součástí Evropské unie, bohatě využíváme její výhody a můžeme ve kterékoli její zemi bez problému žít a pracovat.

Svobodná ČR není samozřejmost

Rusové, kterých se bojím

Narodil jsem se v Praze a fakt, že se díky otevřeným hranicím moje město stává světovým, mě vždycky moc těšil. Slyšet na ulici různé evropské jazyky, pracovat s cizinci, dělat si mezi nimi přátele, mě obohacovalo. Díky 12leté zkušenosti s životem v totalitě si dokážu víc než moji mladší kamarádi užít, že jsme se znovu stali součástí svobodného světa.

Svobodu v Česku ale nepovažuji za samozřejmost. V posledních letech sleduji, jak by ji řada politiků a jejich voličů ráda vyměnila za pomyslný klid. Za rasovou, národnostní a třídní jednotvárnost, za kontrolu médií a možná i centrálně řízený trh.

Začala být v kurzu lež

Rusové, kterých se bojím

Po prezidentských volbách v roce 2013 jsem začal mít pocit, že část Česka přestala chtít být součástí svobodné, euroatlantické civilizace. Místo ekonomického růstu, rozvoje kultury a snahy přiblížit se bohatším a vyspělejším zemím Evropy jsme se začali zabývat tím, co je špatně, co nám vadí a kdo za to může.

Začala být v kurzu lež, hrubost, strašení a politický marketing. Vznešené cíle a hodnoty jako pravda, láska a spravedlnost začaly být veřejně zesměšňovány. Proti občanské angažovanosti, nezbytné součásti svobodné společnosti, se začal vést otevřený třídní boj. Neslušnost a nenávist se začala stávat každodenní součástní politiky a byla hustě sycena statusy a komentáři na sociálních sítích.

A pak přišel brexit

Rusové, kterých se bojím

Na základě strachu z toho, že naše země opět směřuje k nesvobodě, jsem se před časem rozhodl, že se odstěhuji na západ. Mým novým domovem se stala Velká Británie. Čtyři roky jsem žil a pracoval v zemi plné různých národností a kultur. Se žádnou jsem nikdy neměl problém. Rasisté, xenofobové, nacionalisti a jiní hateři byli menšinou a byli k smíchu. Získal jsem opět pocit, že žiju ve zdravé společnosti. Jenže pak přišel brexit.

Británie, která se po staletí pyšnila svou slušností a otevřeností, se stala díky své hlasitější polovině národa rozhádanou, rozpolcenou a uzavřenou. Během referenda o brexitu se někteří, do té doby slušní Britové začali vyjadřovat velmi nenávistně. Jako by ekonomická přidaná hodnota a tradice přistěhovalectví byla tím největším problémem země.

Východoevropané trnem v oku

Na rozdíl od Česka, kde jsou trnem v oku hlavně imigranti z islámských zemích, v Británii byli nejvíce nenáviděnou skupinou Východoevropané. Tedy i já. V televizi jsem se o Východoevropanech dozvídal, že by bylo dobré, kdyby se odstěhovali, protože nezdraví, neusmívají se, nejsou přátelští, nemají smysl pro komunitu a nepomáhají sousedům.

Zjistil jsem, že to, před čím jsem chtěl v Česku utéct, teď bují i v Anglii. Po několika měsících přemýšlení, jestli mi stojí za to být nenáviděným přistěhovalcem, vyhrál v USA volby Donald Trump. A bylo rozhodnuto. Vracím se domů. To, od čeho jsem chtěl utéct, je všude. A doma alespoň nebudu přistěhovalcem.

Ruština zase doma

Vrátit se po čtyřech letech z velkoměsta do své „rodné vesnice“, v mém případě čtvrti, musí být pro každého zvláštní zážitek. Všechno se zdálo menší, blíž, vznikla spousta nových obchodů, domy byly opravené, ulice čistší. Měl jsem pocit, že je v Česku líp než dřív, ale jedna věc mi začala vadit víc než dřív.

Když jsem se procházel po městě, překvapivě často jsem slyšel ruštinu. Potkával jsem rodiče hovořící rusky s dětmi na hřišti, hloučky rusky mluvících lidí, kteří venčí psy v parku, u nás v ulici vznikl privátní herní klub, kam chodí pouze rusky mluvící muži. Jednou jsem se jich chtěl zeptat, co to je za klub, ale nemluvili česky ani anglicky.

Záchvat xenofobie

Začaly se mi vybavovat situace z minulosti, kdy jsem se od Rusů například dozvěděl, že Česko je bezvýznamná země, která by bez Ruska neměla žádnou kulturu. Když jsem přemýšlel jaké dobré zkušenosti s Rusy mám, nemohl jsem si na nic vzpomenout. A najednou byli u mně doma a byli všude. Propadl jsem poprvé v životě záchvatu xenofobie.

Odkud se všichni najednou vzali? Utekli z Ruska kvůli Putinovu autokratickému režimu? Nebo je to jeho pátá kolona, která tu zapouští kořeny? Podle oficiálních údajů Českého statistického úřadu v Česku trvale žije zhruba 35 tisíc Rusů. Dvojnásobek toho, co před deseti lety. Při posledních ruských prezidentských volbách získal Vladimir Putin od ruských voličů žijících v Praze 61,24 % hlasů, v Brně 54,49 % a v Karlových Varech 76,22 % hlasů. To nevypadá na útěk před režimem. Mám se čeho bát? Je můj strach oprávněný, nebo jsem nenávistí k Rusům jen naočkovaný generací mých rodičů, která zažila sovětskou okupaci v roce 1968?

Spustit audio

Související